Foto: Marc Darchinger
Pred pár týždňami Václav Klaus spolu s Jiřím Weiglem napísali pre server ECHO24.cz rozsiahly text, ktorý ponúkame našim čitateľom v plnom znení. Pretože je dosť dlhý, rozdelíme ho na 2 časti. Druhú časť uverejníme o niekoľko hodín – dnes večer.
Úvod: Neblahé dědictví minulosti
Dnešní Ukrajina je smutným důsledkem Stalinova míchání národů a hranic, přetrhávání přirozených historických vazeb, pokusu o vytvoření nového sovětského člověka a přeměny původních národů v pouhá z historie zbylá etnická rezidua. To považujeme za východisko našeho uvažování a za něco, co je v dnešních politických a mediálních diskusích do značné míry opomíjeno.
V kakofónii reakcí a komentářů k vývoji na Ukrajině zaniká uvědomění si skutečnosti, že ke vzniku současné dramatické situace na prvním místě přispěl evidentní politický, ekonomický i společenský neúspěch Ukrajiny jako samostatného státu, který měl podle našeho názoru tyto hlavní příčiny:
1. Dnešní Ukrajina nemá žádnou historickou tradici vlastní státnosti a za dvě desetiletí své existence nedokázala vytvořit takový stát, který by bylo její veškeré obyvatelstvo ochotno akceptovat. Nevznikla v důsledku úsilí svých obyvatel a jejich boje za sebeurčení a suverenitu, ale v podstatě jen rozpuštěním SSSR jeho tehdejším politickým vedením a osamostatněním bývalých Moskvou – v éře Sovětského svazu vytvořených – umělých svazových republik v jejich tehdy platných hranicích.
2. Převážně pasivní obyvatelstvo bylo v důsledku katastrofických výsledků Gorbačovovy perestrojky silně naladěno proti Moskvě. Svou roli na ukrajinské straně sehrál i strach místní sovětské stranické nomenklatury z Jelcinovy politiky likvidace bývalého systému.
3. Zpočátku začala Ukrajina fungovat pod vedením ruskojazyčné sovětské elity průmyslového východu země jako jakýsi ruský stát B, jako součást postsovětského prostoru s papírově ohromným potenciálem – 52 mil. obyvatel (nejvíce po Rusku), průmyslová základna (Donbas atd.), největší zemědělský potenciál v Evropě, hlavní černomořské přístavy, Krym, relativně vzdělaná elita, přímé sousedství se střední Evropou.
4. Tento stát však vznikl osamostatněním v podstatě umělého administrativního útvaru sovětského totalitního státu, který chtěl předvést vyřešení národnostní otázky na věky věků a nahrazení národů „sovětským lidem“. Do jednoho celku tak byly uměle spojeny ruské a rusifikované oblasti východu a jihu současné Ukrajiny (které byly po tři staletí pevnou součástí ruského státu) s poválečnými stalinskými anexemi původně polské Haliče a Podkarpatské Rusi, která k jakémukoliv východoslovanskému státu nikdy nepatřila.
5. Samostatný ukrajinský stát do roku 1991 nikdy neexistoval, nepočítáme-li v to období občanské války po říjnové revoluci v roce 1917, kdy byly neúspěšné snahy o ukrajinskou samostatnost spojeny se spornými postavami hejtmana Skoropadského a atamanů Petljury a Machna, a období druhé světové války, spojené se jménem Stěpana Bandery. Jejich odkaz a tradice, které představují, jsou velmi kontroverzní (antisemitismus, napojení na Němce a nacisty atd.) a mimo nacionalistickou západní Ukrajinu nejsou kladně přijímány.
6. Starší historické tradice hovoří spíše ve prospěch pevných vazeb na Rusko – období Kyjevské Rusi, přijetí pravoslavného křesťanství či tradice záporožských kozáků bojujících proti Turkům a Polákům a připojivších tehdejší Ukrajinu k carskému Rusku. Společná rusko-ukrajinská zkušenost sovětského období i prožitek druhé světové války vytvořily silné rusko-ukrajinské mezilidské, společenské, ekonomické i politické vazby, které nelze jednoduše přerušit a rychle nahradit něčím jiným.
7. Za dvacet let samostatnosti se nepodařilo vytvořit společnou ukrajinskou identitu a přesvědčit obyvatele této velmi různorodé země, že samostatná Ukrajina je tím správným společným útvarem pro naplnění národních tužeb. Takovou ambici mají především etničtí Ukrajinci obývající západ země (Halič, Volyň atd.), kteří akcentují tragickou zkušenost ze sovětské éry (deportace, gulagy, hladomor), jsou silně antiruští a chtějí budovat Ukrajinu jako ukrajinský národní stát. Byla a je pro ně nepřijatelná pozice „druhého“ ruského státu, jak byla praktikována v období prezidentů Kravčuka a Kučmy. Nikoli náhodou byl západ Ukrajiny, hospodářsky zaostalý a slabý, hybnou silou oranžové revoluce v roce 2004 i protestů na Majdanu v roce 2014. Svržením Janukovyče se nacionalistický západ země chopil výlučné politické moci a snaží se o přervání tradičních dlouholetých vazeb Ukrajiny na Rusko a o výlučnou orientaci na Západ, na EU a USA. Zkušenosti však ukazují, že na uskutečnění těchto plánů a ambic nemá ukrajinský západ sílu – ekonomicky dominuje východ země a jeho váha se zatím vždy prosadila.
8. Ukrajinští Rusové – jako příslušníci velkého kulturního národa, dříve dominantního v celém regionu – nesdílejí a nemohou sdílet nacionalistické ambice západních Ukrajinců. Přerušení úzkých vazeb na Rusko, dnes všestranně bohatší, úspěšnější a spořádanější, je pro ně nepředstavitelné. Sovětskou éru nechápou jako cizí okupaci, pokládají se za vítěze II. světové války, ne za její oběti. Banderovci jsou pro ně zrádci a fašisté. Nemohou přijmout stát budovaný na jejich odkazu. Jako Rusové nedůvěřují Západu a nechtějí být součástí bloků namířených proti Rusku. Zuřivý antirusismus západoukrajinských nacionalistů je uráží a ohrožuje. Tato část obyvatelstva byla dlouho (i vlivem sovětské tradice) národnostně indiferentní. Současný vývoj ale tuto skupinu národnostně antagonizuje a vyhraňuje.
9. Po dvaceti letech samostatnosti je Ukrajina rozdělená země na prahu ekonomického bankrotu. Žijí v ní dva sobě se vzdalující národy s rozdílnými, a, zdá se, antagonistickými vizemi budoucnosti. Obě vzhlížejí s nerealistickými očekáváními k zahraničí – jedna k Západu, druhá k Rusku.
10. V současné podobě by Ukrajinu mohlo zachránit pouze několik desetiletí pokojného vývoje s velmi neambiciózní a poučenou zahraniční politikou, respektující geopolitickou situaci země a s postupným zlepšováním hospodářské situace a životní úrovně. Vývoje bez jakéhokoli zahraničního vměšování. To ale Ukrajině nebylo dopřáno. Pokusy o radikální změny představují pro takto křehkou a heterogenní zemi v nesmírně politicky citlivé oblasti zásadní ohrožení. Bohužel, právě to se dnes na Ukrajině děje se všemi riziky pro ni i okolní Evropu a svět.
Část II: Ukrajinské nezvládnutí transformačního procesu
Jak bylo argumentováno výše, po pádu komunismu vznikla Ukrajina jako nový, ve své podstatě nehistorický stát (tak nazývá i předválečné, prvorepublikové Československo ve svém nedávném článku v Právu, 3. dubna 2014, Václav Bělohradský), který dostal do vínku zásadní problém se svou skutečnou identitou. (Na počátku 90. let k nám na ministerstvo financí přijel na návštěvu tehdejší guvernér Ukrajinské centrální banky Viktor Juščenko a na naši kritiku tamní vysoké inflace a nadměrné emise peněz se bránil i tím, že je to těžké, protože ani on neví, kde Ukrajina začíná a kde končí! Tuto jeho větu si dobře pamatujeme.) To byl a je zásadní problém, který přetrvává dodnes a brzdí jakýkoli další vývoj této země.
Západní Evropa i USA, resp. tamní politikové, se domnívají, že to nevadí a že stačí „zavést demokracii a právní stát“ a že všechno automaticky dobře půjde. Do dnešního dne nevyvodili žádný závěr z toho, že opakovaný „vývoz revoluce“ nefunguje a ani z toho, že nic takového se například v uměle vytvořené Bosně a Hercegovině po rozpadu Jugoslávie za dvě desetiletí za masivní podpory Západu také nepodařilo. O Arabském jaru radši ani nemluvě.
Vedlejším produktem specifické ukrajinské situace je to, že Ukrajina neprovedla důslednou postkomunistickou transformaci, kterou jiné postkomunistické země – tak či onak – provedly. Nebyla provedena transformace politická. Nebyl vytvořen standardní systém politických stran a i ukrajinský parlament stále ještě není standardním parlamentem. Opakované záběry na peroucí se poslance při parlamentním jednání jsou toho velmi příznačným příkladem (naposledy ve středu 9. dubna). „Oranžová“ revoluce (opět ne zcela autenticky domácí) nastala skoro dvě desetiletí po naší „sametové“, ale ani tato poněkud opožděná revoluce žádnou zásadní změnu nepřinesla.
Neproběhla důsledná transformace ekonomická, i když systém existující za komunismu byl opuštěn. Výsledkem bylo uchvácení ekonomiky klany oligarchů, stagnace, úpadek průmyslu, vysoká nezaměstnanost, pokračující závislost na Rusku, atd. Zajímavé je srovnání vývoje HDP na hlavu s – v mnohém srovnatelným – Běloruskem (v čele s pro mnohé z nás zcela nepřijatelným Lukašenkem). Po pádu komunismu začínaly obě tyto země s velmi srovnatelnými výsledky, ale dnes je na tom Bělorusko v HDP na hlavu zhruba o polovinu lépe. Toto porovnání je téměř „kontrolovaným experimentem“. Každý z nás si musel všimnout i toho, že Ukrajinu za poslední dvě desetiletí opustilo více než 5 milionů lidí, což je více než 10% veškerého počtu jejich obyvatel.
Nesmiřitelné souboje Juščenka, Tymošenkové a Janukovyče (vynecháváme-li menší hráče) k ničemu nevedly. Enormní bohatství politiků a oligarchů (předváděné v médiích) je něco, co si zbytek východní Evropy, a zejména České republika, nedovede vůbec představit.
Míra frustrace veřejnosti je vysoká (aniž bychom se stavěli do role znalců Ukrajiny). V každém případě se jedná o zemi mimořádně křehkou, zranitelnou, nestabilní, snadno ohrozitelnou jakýmkoli zásahem zvenku. Nemáme na mysli nutně zásah vojenský, stačí k tomu zásah politický. Stačí vyvolání neklidu a nepokojů, rozeštvání jedněch skupin obyvatelstva proti druhým, populistické hrátky proti všem domácím autoritám (o kterých si ale nic světoborného nemyslíme), podněcování závisti, vzájemné obviňování se z korupce a z nezaslouženého obohacování se, a v neposlední řádě rozpoutávání národnostních sporů, či přímo nenávisti.
Domníváme se, že právě to – všechno dohromady – se na Ukrajině stalo. A děje.
Část III: Co se stalo na Ukrajině a kolem Ukrajiny
Výklad sporu o situaci na Ukrajině může být udělán jednodušším a zřejmějším, když ho zbavíme balastu a když ho převedeme do modelové, tedy samozřejmě poněkud schematizované polohy, kde zůstává jen kostra a kde mizí detaily:
Model A: proběhlo autentické lidové povstání za demokracii, nezávislost a příslušnost k Evropě
Tento model vychází z pravděpodobně správné teze, že Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se situací ve své zemi. Příčinu vidí ve své neschopné, zkorumpované politické reprezentaci (kterou si ale opakovaně volí ve volbách, které – přes všechny jejich problémy – mají základní demokratické rysy), která místo toho, aby co nejrychleji „přivedla zemi do Evropy (tedy EU)“ a která by tvrdě vyjednávala s Ruskem o ceně plynu a dalších podobných věcech (je půvabné, že jedna z hrdinek tohoto příběhu vyjednala před lety s Ruskem velmi podivnou dohodu o ceně plynu), odmítá asociační dohodu s EU, ač už byla na spadnutí. (Tuto dohodu lidé na Ukrajině nekriticky přeceňují, ale my v České republice víme, že toho z ní moc nevyplývá a, hlavně, že z ní – formou skutečné, smysluplné pomoci – téměř nic neplyne, resp. neplyne z ní nic opravdu relevantního.)
Lidé autenticky masově demonstrují. Nevadí jim týdny či měsíce velmi nepříjemných mrazů. Když nestačí mírové a pokojné projevy protestu, demonstrace živelně přitvrzují (ač vláda žádné výrazné represivní protiakce nedělá, naopak ve všem možném i nemožném ustupuje). K demonstrantům se přidávají školení a vysoce ozbrojení jedinci či spíše jejich celé organizované skupiny z domova i z ciziny. Z Evropy je přijíždějí podpořit autentičtí demokraté jako naši pánové Schwarzenberg, Kocáb a Štětina (prostě lidé, kteří vždy a všude vyznávají pravdu a lásku), naproti tomu absentuje jakákoli ruská podpora tohoto procesu. Všeobecně se ale má za to, že se Rusko z tohoto destabilizačního procesu svého významného souseda raduje, jestli ho dokonce nepodporuje (i když to tak na kyjevském Majdanu nevypadá).
Po vítězství demonstrantů v ulicích Kyjeva, po útěku legitimně zvoleného prezidenta ze země, po vytvoření – údajně skutečně lidové – vlády Rusko vojensky intervenuje a okupuje Krym jako v roce 1939 Hitler Československo (resp. jeho západní část) a jako Brežněv v roce 1968 Československo (tentokráte celé). V roce 1939 (resp. už v roce 1938 při Mnichovské dohodě) a v roce 1968 světoví demokraté dostatečně neprotestovali, teď je to konečně třeba udělat. A to až do vítězného konce. Linie Hitler-Brežněv-Putin je přece úplně jasná a dnes ji nevidí a nechápou jedině ti, kteří tomu dostatečně nerozuměli ani tenkrát.
0 komentárov
Zatiaľ tu nie sú žiadne komentáre.