Bývalý český prezident Václav Klaus o Ukrajine /2/

Foto: zpravy.ihned.cz

Model B: nespokojenost na Ukrajině byla zneužita k nové konfrontaci Západu s Ruskem

Model B začíná stejně jako model A. Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se situací ve své zemi. A dávají to nejrůznějšími formami najevo. Jedná se však o zemi,

- která není autentickou Evropou (jakkoli je špatně definovatelné, co všechno Evropa je a není; Konrad Adenauer v 50. letech říkával, že na východ od Berlína začínají asijské stepi!),

- která hraničí s Ruskem (neautentickou hranicí),

- která po dlouhá desetiletí a staletí byla součástí Ruska či Ruskem ovládaného státu,

- ve které žijí miliony Rusů (více než třetina veškerého obyvatelstva) a která nějaký modus vivendi spolužití s Ruskem nalézat musí a musí ho stále znovu potvrzovat.

Latentní, opakovaně na povrch vyvěrající krizi na Ukrajině se Západ a všichni ti, kterým za různá historická příkoří – od Polska po Gruzii – leží Rusko v žaludku, rozhodli využít jako záminku k vyvolání nové konfrontace Západu s Ruskem. Tito lidé dobře věděli, že destabilizaci svého tak důležitého (největšího a nejlidnatějšího) souseda nemůže Rusko lehce přijmout:

- proto stále více pootáčeli onu nespokojenost, resp. její interpretaci k Rusku;

- proto posilovali argumenty znějící ze Západní Ukrajiny;

- proto podněcovali konflikt Západní a Východní Ukrajiny, což znamenalo – do značné míry – Ukrajinců a Rusů;

- proto dezinterpretovali skutečné ekonomické vztahy Ukrajiny a Ruska;

- proto zesilovali obraz Ruska jako rozpínající se velmoci, která jen čeká na okamžik možné okupace Ukrajiny.

Nejsme žádnými nekritickými obhájci Ruska a jeho prezidenta a víme, že idealizovat si dlouhodobé zájmy Ruska by bylo nesmyslem a naivitou, ale souhlasíme s nedávným výrokem Henry Kissingera, že „démonizace Putina není politikou, ale vytvářením alibi pro absenci politiky“. Přesně to se v USA a Západní Evropě děje, přesně to dělá nemalá část české politické reprezentace (i když většina z ní opatrnicky mlží), to dělají česká mainstreamová média.

Ve chvíli provedení kyjevského (pro stoupence legislativistických pouček připomínáme, že neústavního) puče, po hrubém – život ohrožujícím – individuálním násilí vůči každému, kdo se odvažuje mít jiný názor, po faktickém vyhnání legitimního prezidenta – který se neodvážil tvrdě vystoupit proti násilně se chovajícím demonstrantům – ze země, po rostoucích obavách ruské části ukrajinského obyvatelstva, došlo v nejspecifičtější, geograficky nejvymezenější, formálně autonomní části Ukrajiny – na Krymu – k uskutečnění (jistě se souhlasem a jistě s tichou radostí Ruska) referenda, které za velké účasti voličů a se zdrcujícím výsledkem řeklo, že si obyvatelé Krymu přejí přestat patřit do Ukrajiny (kam ostatně až do Chruščovova zásahu v roce 1954 nikdy nepatřili). Že nemohou zůstat ve vzduchoprázdnu a že se chtěli navrátit k Rusku je evidentní. Že z toho Rusko může mít radost (i když krátkodobě nemalé starosti), je také evidentní, ale sekvence událostí byla jiná, než jak je podávaná dnešním mainstreamovým pohledem: že Rusko svévolně anektovalo Ukrajinu. Domníváme se, že zvětšení svého teritoria o Krym Rusko nijak nepotřebovalo a že mu za to dnešní problémy, které mu to ve světě vyvolalo, nestojí. Přesto se domníváme, že bylo k tomuto kroku vývojem událostí de facto donuceno, nechtělo-li demonstrovat svou naprostou slabost.

Fakt připojení Krymu k Rusku Západ v souladu se svými zájmy vykládá jako příklad obnoveného ruského imperialismu. Když s naší polemikou s touto interpretací minulý týden nesouhlasil jeden náš dobrý přítel, žijící od roku 1968 v Německu, a když nás zlobil tím, že ostentativně neposlouchal naše argumenty, připustil jeden významný fakt: od roku 1968 natolik nenávidí Rusko (tito lidé neslyší na poznámku, že by měli spíše nenávidět komunismus a Sovětský svaz), že ani není schopen číst starou ruskou literaturu 19. století. To považujeme za zaslepení mysli a za absenci racionálního uvažování. Máme však strach, že tak, jak to dělá on, je dnes mainstreamově interpretována situace na Ukrajině a jednání Ruska v České republice, v Evropě, a asi i v Americe. Proto tato naše polemika, která není obhajobou Ruska a jeho prezidenta, ale pokusem přispět k odvrácení riskantních nákroků k nové studené válce, jejíž hlavní obětí budeme nevyhnutelně opět my, a naše svoboda.

Toto „modelové“ popsání dvou alternativních postojů k ukrajinské krizi je jistě možné rozvíjet, doplňovat, eventuálně opravovat, ale jsme přesvědčeni, že jistou orientaci dává. Dodáváme aspoň to, že pro nás není překvapivé, že většina obyvatel Krymu (kterou zcela dominantně tvoří Rusové) nechce zůstat součástí – před bankrotem stojícího – státu, který je stále více ovládán jednotlivci a seskupeními ze Západní, tedy neruské Ukrajiny, lidmi, jejichž dominantní politikou je vymezování se proti Rusku a Rusům. Není žádným překvapením ani to, že se obyvatelé Krymu chtějí stát součástí bohatšího a úspěšnějšího Ruska.

Stejně tak za pozornost stojí i to, že nejen to, že se ukrajinská armáda na Krymu nepostavila na žádný odpor a že se nechala odzbrojit, ale hlavně to, že ve své drtivé většině přešla do ruské armády. To je další ilustrací rozkladu Ukrajiny jako státu.

Část IV: Legislativistický fundamentalismus a „real life“

V souvislosti s postupujícím rozkladem Ukrajiny – s odtržením Krymu a jeho připojením k Rusku, s vyhlašováním různých separatistických ruských „republik“ a s požadováním dalších referend o odtržení některých částí východu Ukrajiny – se v našich i západních komentářích objevují různé právní argumenty, které tvrdí, že jsou takové kroky v rozporu s ústavním a právním rámcem současné Ukrajiny, a že jsou proto nelegální a tudíž nepřípustné. I to je třeba uvést na pravou míru, aniž bychom vystupovali jako znalci ukrajinského ústavního práva. O to totiž nejde.

Tyto svou povahou akademické argumenty mohou mít při konstatování pravděpodobné nelegálnosti některých separatistických kroků pravdu, ale je to jen půl pravdy. Reálný život právo vždy předbíhá, a to se mu zpětně přizpůsobuje. Se změnou poměrů je nastolena nová zákonnost, z povahy věci rovněž vždy nevyhnutelně dočasná. Reálný život a jeho potřeby si své cesty obvykle najdou a jen málo kdy s tím prováděné změny v legislativě stačí držet krok.

Skutečně ústavně a právně připravené a realizované dělení státu proběhlo v dohledné minulosti prakticky pouze u nás v případě dělení Československa. Rozklad Jugoslávie a později i Srbska, stejně jako SSSR probíhal živelně, mnohdy konfrontačně a násilně, metodou dokonaných skutků. Nad tím nemá cenu se příliš pozastavovat. Stejně tak většina dnešních moderních zemí Evropy i světa získávala svou nezávislost v důsledku násilného boje a při nerespektování tehdejšího právního řádu. Upřít lidem toto právo poukazem na nelegálnost separatismu nelze. Jinak bychom popřeli legalitu vzniku takových států jako USA, či našeho vlastního, který rovněž nevznikl v souladu s ústavou a zákony Rakousko-Uherska.

Mezinárodní akceptace té které změny hranic proto není v prvé řadě otázkou právní, ale především závisí na aktuální mocenské konstelaci v zemi, v regionu a ve světě. V tomto ohledu se moderní doba liší od vzdálenější historie pouze minimálně. Pokud bychom chtěli důsledně setrvávat na právním a mezinárodně právním posuzování změn tohoto druhu, dostáváme se do neřešitelné pasti dvojích standardů a protiřečící si praxe.

O tom, že bezvládí, chaos a ekonomická krize umožňuje Západu i Rusku zasahovat do ukrajinských záležitostí, je evidentní. Rovněž není překvapivé, že většina etnických Rusů, nespokojených s ne příliš příznivými podmínkami života na Ukrajině a obávajících se budoucnosti, vzhlíží k relativně bohatému, stabilnímu a mocnému Rusku. Že drtivá většina z nich nemá důvod k loajalitě vůči Ukrajině a že se v referendu masově vyslovují pro připojení k Rusku, může překvapit jenom velmi zaujaté pozorovatele. Proto nemá žádný smysl zpochybňovat jejich logický postoj odmítáním těch či oněch podmínek referenda.

Právními argumenty, ústavou a zákony jednotu Ukrajiny udržet nelze. Nelze ji udržet ani samotnými demokratickými procedurami, jako jsou volby, ať již parlamentní, či prezidentské. To že západ Ukrajiny přehlasuje východ či naopak, není řešením, byť by měl vítěz většinovou podporu, a tím demokratickou legitimitu. Ukrajina může být zachráněna pouze tehdy, pokud zvítězí široký celoukrajinský projekt uspokojující obě strany, a to je s eskalujícím se napětím a při tak silných vnějších tlacích stále méně pravděpodobné.

Část V: Zneužití událostí na Ukrajině k akceleraci evropské unifikace (a tudíž k oslabování demokracie v Evropě)

Dnešní události na Ukrajině a kolem Ukrajiny budou mít samozřejmě celou řadu efektů přímých i nepřímých, krátkodobých i dlouhodobých, politických i ekonomických. V posledních dnech oba autoři tohoto textu společně hovořili o situaci na Ukrajině se dvěma velvyslanci významných zemí, daleko větších než Česká republika. Jedním z nich byl velvyslanec z Evropy, druhý byl z Asie. Oba se ptali, jaké to, co se děje kolem Ukrajiny, bude mít dopady. Asi je proto třeba alespoň základní strukturu naší odpovědi touto formou zopakovat.

Krátkodobé dopady ekonomického typu jsou pro Českou republiku evidentní – pokles turistů z Ruska a Ukrajiny, pokles vytíženosti našich západočeských lázní návštěvníky z těchto zemí, zejména z Ruska, přibrzdění různých ekonomických obchodních a investičních aktivit, možné zkomplikování dostupnosti energetických zdrojů, které naše země dlouhodobě získává z Východu. To je určitě nepříjemné, zejména pro zcela konkrétní české ekonomické subjekty, ale pro naši zemi jako celek to fatální pravděpodobně nebude. Dříve či později se aktivity tohoto typu vrátí k úrovním, které byly dosaženy v minulosti. Znovu opakujeme, že víme, že to s takovýmto nadhledem nemohou vidět konkrétní firmy a podniky, které s Ruskem a Ukrajinou obchodují. Ty z toho musí mít velké obavy (a neočekáváme, že jim to bude stát jakkoli kompenzovat).

Za horší a ve svých důsledcích daleko nebezpečnější považujeme dopady neekonomické. Dojde k radikalizaci mezinárodní politiky, k zesílení mezinárodního napětí, k nové míře konfrontace mezi Západem a Východem a k vyostření konfliktu západní Evropy, se kterou se v této věci „svezeme“, a Putinova, v poslední dekádě daleko sebevědomějšího Ruska (než jak vypadalo v první dekádě po pádu komunismu). Toto zesílení napětí v mezinárodní politice je pro Českou republiku, malou zemi nacházející se blízko nepochybně jen symbolických hranic mezi Východem a Západem, v každém případě nevýhodou, na kterou bude doplácet.

Evropský politický mainstream, reprezentovaný bruselskými elitami, kalkuluje s tím, že lze ukrajinské krize využít k posílení evropské centralizace a unifikace, zejména k tak dlouho zamýšlenému sjednocení evropské zahraniční politiky (a umlčení stále ještě se lišících zahraničních politik jednotlivých členských zemí EU) a k dlouho plánovanému vytvoření evropské armády, čemuž se většina členských zemí dosud bránila. Toto další utužení evropské unifikace a centralizace, kterou už dnes mnozí považujeme za naprosto nepřijatelnou, jde proti skutečným zájmům České republiky, jakkoli si prezident Zeman myslí opak. Obáváme se omezování občanských práv, zejména svobody projevu, svobody nesouhlasu s oficiálním názorem.

Nemalá část evropského politického mainstreamu (ale daleko méně Německo a už vůbec ne celé jižní křídlo EU) se spolu se Spojenými státy snaží znovuvytvořit Rusko jako „strašáka“ na Východě, což je – zejména americký – strategický zájem. Ukrajina je v tomto smyslu jenom nástrojem. Ani toto není v našem zájmu a nemůžeme na tom v žádném ohledu nic vydělat. Možná, že na tom bude vydělávat skupinka našich malých českých „neokonů“, kteří na opožděném souboji s komunismem a sovětským imperialismem budují i nadále svou kariéru – která je umožněna jedině tím, že na to část našich spoluobčanů stále ještě slyší. Je to samozřejmě náhražková aktivita, která naznačuje absenci jakéhokoli pozitivního politického programu u těchto, mediálně stále ještě vlivných lidí.